malinova

Z nášho pohľadu si myslíme, že ľudia, čo podľa nás zjavne ubližujú iným všelijakými rozhodnutiami, sú zlí a preto sú toho schopní, že sú zlí.

No keby ste ktoréhokoľvek z nich poznali osobne, tak si uvedomíte, že každý jeden z nich nie je zlý, len naivný a celkom srdečne a úprimne verí tomu, že čo robí, je to najlepšie čo má robiť.

Prakticky nikto z nás nie je zlý, len nevedomý a do hĺbky duše veríme tomu, čo presadzujeme.

Z pohľadu viery v tomto zmysle neexistuje zlo len nevedomosť. Fakt si neviem ani predstaviť, aká mizivá časť ľudí môže vedome páchať zlo, že by si o sebe myslel, že je zlý človek a chce byť zlý človek. Sme presvedčení, že to, čo robíme je dobro alebo sa aspoň snažíme o dobro. A všetko, čo robíme, robíme práve preto, že v to veríme – toto je dobro!

Takže maximálne sa tu vždy hádajú múdrejší s hlúpejšími, ale nie dobrí so zlými.

K tej múdrosti často vedú len skúsenosti so zlom, čiže kde všade sme predtým boli naivní.

Táto nová generácia len naivne verí propagande a verí tomu, že v mainstreame by propaganda nemohla byť. Mne je celkom jasné, ako to vidia, že majú dôveru v politikov, vedcov, novinárov, kadejakých odborníkov a nás vidia ako bláznov, čo im neveríme, ale akejsi pokútnej propagande a milujeme Rusko, lebo aj takých veľa stretli.

Niekedy im tú naivitu závidím, lebo aj ja by som mohla mať svätý pokoj a tiež by som niekedy chcela vidieť svet tak ružovo. Je to veľmi podobné tomu – ako v reklamách!

Na našej zastávke je plagát na EÚ a jej zelenú politiku. Aj ja by som tak ružovo chcela vidieť EÚ a svet, bol by to parádny pocit – žiť v takom šťastnom svete, kde toľkí politici, vedci, novinári nie sú nekompetentní a nie sú predajní, ale vedia, čo robia. Občas si takto posnívam – čo keby bol svet taký krásny?

No, bohužiaľ, nežijem v takejto krásnej rozprávke a myslím si, že sú predajní a len sa veľmi ľahko sebaoklamú, že to, čo od nich požadujú, je aj najlepšie, čo by mali robiť. To nie je žiaden problém, oklamať sa, že robíte to najlepšie a zvlášť, keď za to máte nejaké výhody, svätý pokoj a plat alebo odmenu.

Myslím si, že veľmi dobrou skúškou správnosti, či naozaj robíte iným dobre, je robiť presne to, čo radíte iným. Čo väčšina len radí a túto skúšku správnosti nemá.

Títo ľudia si skutočne myslia, že keby mali z rodného mesta stratiť meter, obetovali by tomu metru svoje dieťa a radšej by ho videli mŕtve, než by o ten meter prišli. Sú presvedčení, že radšej by nikto nemal z ich rodiny žiť, ako takto žiť, ako žili ich rodičia. Ale všetko sú to len teoretické predstavy.

Líšim sa od nich len v tom, keďže aj u mňa je to len teoretická predstava, že ja by som nesúhlasila prísť o dieťa ani za záchranu celého mesta a kľudne by som žila tak, ako som už žila, keby sme žili. A celkom určite by som nechcela, aby mi niekto prikazoval, začo mám povinne obetovať život alebo povinne svojich detí.

A v tom sa líšim od akože liberálov, ktorí si myslia, že takto slobodnú môžem mať maximálne maternicu, ale inak povinne musím obetovať život za to, čo prikážu. Pre mňa sa pojem sloboda neobmedzuje len na maternicu alebo výber pohlavia. To je pre mňa na slobodu málo.

A keďže otehotnieť už nemôžem a o iný výber pohlavia nemám záujem, tak vlastne pre mňa už sloboda neexistuje v ničom. Asi taká ponuka v ktorom hoteli v Tanzánii by som si vybrala bývať, keď tam nepôjdem.

Ale myslím si, ži žijeme preto, aby sme sa dozvedeli, po čom sme túžili a čo vnucovali iným. A najrýchlejšou cestou k tomu je, aby ste boli sami v takej situácii, čo ste vnucovali iným.

Z tohto pohľadu to naši občania pochopia len vtedy, keď sami obetujú to, čo vnucovali obetovať iným. Keď spoznajú hrôzy vojny, do ktorej by chceli hnať len iných. Keď ukážu, že naozaj by radšej nežili a keď ukážu, že naozaj by radšej obetovali svoje deti za nejaké metre zeme.

Z pohľadu viery to má význam, aj nezmyselná smrť, aj utrpenie, všetko sú to lekcie, či naozaj v tejto situácii toto chcem a chcel by som to znova.

Ja som len teoreticky presvedčená, že radšej by som žila, ako som už žila, než si vybrala znásilnenie alebo strašnú smrť. Preto ja myslím na tých na Ukrajine, čo teraz nevolajú po stíhačkách a radšej by si priali žiť.

A nepáči sa mi na tých, čo si myslia, že Ukrajinci potrebujú inú a len vojenskú pomoc, že nestoja po ich boku a nebojujú tam s nimi. Keby som si myslela, že toto je správne, nejakú cestu, dostať sa na Ukrajinu, si nájdem.

Prečo tam teraz nebojujú vojaci USA, keď podľa nich je správne tam pomáhať? Prečo za seba posielajú iných?

Prečo sú ešte po celom EÚ zbrane a nevrhli ich do boja, keď neklamú, že s nimi cítia a toto považujú za správne?

Prečo ste sa prestali čudovať, že evidentne je to pre USA ľahostajné a aj pre celú EÚ, že si tam len z Ukrajincov urobili mlynček na mäso?

Zjavne ich okašľali!

A tí naivní mladí, čo sa toto pýtali, sa pýtať prestali, lebo chcú mať len svätý pokoj!

Z pohľadu viery sa stane len to, čo si ľudia zaslúžia, lebo si to priali alebo im to bolo ukradnuté. Ak by bola mobilizácia, tak len spravodlivosť, lebo občanom to bolo jedno a stalo by sa im len to, čo priali iným. Mali by možnosť zažiť svoju teoretickú predstavu – Radšej by som nežil!

Preto sa nemáme čoho báť, v každom prípade to bude scénar – Čo som prial a vnucoval iným.

Ešte k Rusom chcem niečo dodať. Aj im sa vracia, čo všetko vnucovali iným. Keď sa im vrátilo minulé, vráti sa im aj súčasné.

Ani im sa nemôže udiať nespravodlivosť, len návratnosť.

Ale keď sa tu už smejete z Matelka alebo z neschopných politikov, ako je možné, že sľub, že sa NATO nebude rozširovať, im stačil len slovný?

Vážne sa mi nechce veriť, že Rusko malo takých hlupákov. A že sa nejakým slovným prísľubom oháňa vôbec nejaký prezident.

Vysmiali by vás všade! To by bola taká dobrá ukážka kompetentnosti politikov.

Inak Ukrajincov vidím rovnako ako Rusov. Slováci sme rôzni a Rusi a Ukrajinci by už rôzni neboli?

===========

z knihy Na západní frontě klid . . .

.

.

Odklidí se. Je tišeji, ale křik nepřestává. „Alberte, co je?“ ptám se. „Tam dole to trefilo na plno pár kolon.“ Křik trvá dál. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet.

Kat povídá: ,,Ranění koně.“

Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Detering se vztyčí. „Rasi, rasi! Zastřelte je přec!“ Je to sedlák a cítí s koňmi. Koně – to je jeho věc. A jakoby naschvál,oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíčné krajiny, je to neviditelné, duchovité, všude, mezi nebem a zemí, bubří to do nedoměrna – Detering se rozzuří a řve:,,Zastřelte je, zastřelte je přec, zatracená bando!“

„Musejí napřed odnést lidi,“ povídá Kat.

Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme temnou skupinu sanifáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane. Detering strhne pušku a míří. Kat muji srazí. ,,Zbláznil ses?“ Detering se chvěje a hodí pušku na zem.

Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká, všudy proniká.

My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně.

 Ač nutně už potřebujeme posílení, máme s rekruty téměř víc práce, než nám přinášejí užitku. Neumějí si pomoci v těžkém útočném terénu a padají jako mouchy. Dnešní posiční válka vyžaduje znalosti a zkušenosti, je nutno mít smysl pro terén, je nutno mít v uchu střely, jejich zvuky a účinky, člověk musí předem určit, kam padnou, jaký mají rozptyl a jak se chránit.

Tito mladí náhradníci přirozeně nevědí o tom všem ještě skorem nic. Jsou zahlazováni, poněvadž rozeznají sotva šrapnel od granátu, jsou koseni, poněvadž poslouchají úzkostně vytí nenebezpečného, velkého kufru, který dopadá daleko vzadu, a přeslechnou pištivé, tiché syčení těch malých potvor, které mají ploché dráhy a široko se rozprsknou. Tlačí se k sobě jako ovce, místo aby se rozprchli, a i ranění ještě jsou odstřelováni letci jako zajíci.

Těch bledých, tuřínových obličejů, bědně podrápaných rukou, žalostné statečnosti těch ubohých kulíšků, kteří přes to jdou kupředu a útočí, těch ubohých statečných chlapíků, kteří jsou tak přestrašeni, že se neopováží ani nahlas křičet a s roztrženými břichy a plícemi tiše vrní po mamince a hnedky přestanou, jak je někdo spatří!

Jejich mrtvé, ochmýřené, ostré obličeje mají strašlivou bezvýraznost mrtvých dětí.

Škrabe to V krku, vidět je vyskakovat a běžet a padat. Člověk by je zbil, že jsou tak hloupí, a vzal by je do náručí a odnesl odtud, kde nemají co dělat.

Nosí šedivé blůzy a kalhoty a boty, ale většině je uniforma příliš veliká, plandá se jim kolem těla, ramena jsou příliš úzká, těla příliš drobná, nebylo uniforem připravených pro tyto dětské míry.

Na jednoho starého vojáka padne pět až deset rekrutů. Mnohé zhltne překvapující plynový útok. Nedospěli ještě tak daleko, aby tušili, co je čeká. Nacházíme kryt plný modrých hlav a černých retů.

V jednom trychtýři sňali příliš brzy masky; nevěděli, že plyn zůstává nejdéle na dně; když viděli ostatní bez masek, strhli je také a polkli toho ještě dost, aby si spálili plíce. Jejich stav je beznadějný, zalknou se chrlením krve a záchvaty dušení.

Vidíme žít lidi, kterým schází hlava; vidíme běhat vojáky, kteří mají uražené obě nohy; vlekou se na třepících se pahýlech až do nejbližší díry; jeden frajtr leze dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde k obvazišti a přes jeho ruce přitisklé k břichu přetékají střeva; vidíme lidi bez huby, bez dolní čelisti, bez obličeje; nalézáme muže, který svírá zuby po dvě hodiny tepnu své paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, slunce zapadá, granáty hvízdají, život je u konce.

Ale přece byl proti přesile udržen ten kousek rozryté země, na kterém ležíme, ztratili jsme jen několik set metrů. Ale na každý metr připadá jeden mrtvý.

To se nedá popsat. Tato chvějící se, vzlykající žena, která mnou lomcuje a na mne křičí: „Proč pak ty žiješ, když on je mrtev!“, která mne zalévá slzami a volá: ..Proč jste tam vůbec, takové děti“ – která klesá do židle a pláče: ,,Viděls ho. Viděls ho ještě? Jak umíral?“ Říkám jí, že dostal ránu do srdce a byl ihned mrtev. Dívá se na mě, pochybuje: „Lžeš. Já to vím lip. Cítila jsem. jak těžce umíral. Slyšela jsem jeho hlas, cítila jsem v noci jeho úzkost, – řekni pravdu, chci to vědět, musím to vědět.“ ,,Ne,“ povídám, „byl jsem vedle něho. Byl ihned mrtev.“ Prosí mě tiše: ,,Řekni mi to. Musíš. Vím, chceš mě tím těšit, ale copak nevidíš, že mě mučíš víc, než kdybys mi řekl pravdu? Nemohu snést tu nejistotu, řekni mi, jak to bylo, i kdyby to bylo sebe strašnější. Je to vždycky ještě lepší, než co si takhle musím myslet.“

Neřeknu to nikdy, ani kdyby mě rozkrájela. Lituju jí, ale připadá mi, že je taky trošku hloupá. Má se tím spokojit, Kemmerich zůstane mrtev, ať to ví či neví. Když člověk viděl tolika mrtvých, nemůže už pochopit tolik bolesti pro jediného. Pravím tedy trochu netrpělivě: „Byl ihned mrtev. Vůbec toho necítil. Jeho obličej byl docela klidný.“ Mlčí. Pak se pomalu ptá: ,,Můžeš to odpřisáhnout?“ „Ano.“

 „Při všem, co je ti svaté?“ Panebože, co je mi tak svaté; – takového něco se přece u nás rychle střídá. „Ano, byl ihned mrtev.“ „Chceš se sám nevrátit, když nebyl hned mrtev?“ Vzal bych na sebe ještě bůhví co. Ale jak se zdá, tak mi věří. Dlouho vzdychá a pláče. Mám jí vypravovat, jak to bylo, a vymýšhm si historku, v kterou teď věřím skoro sám. Když odcházím, líbá mne a dává mi jeho obraz. Je tam ve své rekrutské uniformě, opřen o stůl, jehož nohy jsou z neoloupaných březových větví. Za ním je jako kulisa namalovaný les. Na stole stojí žejdlík piva.

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: ,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě. Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! Kdybychom odhodili tyto zbraně a tuto uniformu, moh bys být právě tak mým bratrem jako Kat a Albert. Vem si mých dvacet let, kamaráde, a vstaň, vem si víc, neboť já nevím, co s nimi.“

„Budu psát tvé ženě,“ povídám mrtvému spěšně, „budu jí psát, aby se to ode mne dověděla, řeknu jí všechno, co říkám tobě, aby netrpěla, budu jí pomáhat a tvým rodičům taky a tvému dítěti.“

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou. Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne.

Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst. Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. Dívám se ještě jednou na fotografie; nejsou to bohatí lidé. Mohl bych jim jednou anonymně poslat peníze, jestli nějaké někdy později vydělám. Toho se křečovité chápu, to je aspoň malinká opora. Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak. A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf.

Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy.

Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!

Odpůldne je klidnější. Můj strach byl bezdůvodný. Jméno už mne nemate. Záchvat minul. ,,Kamaráde,“ povídám tam tomu mrtvému, ale říkám to už odhodlaně. „Dnes ty, zejtra já. Ale dostanu-li se odtud, kamaráde, chci bojovat pro to, co nás oba rozbilo: tobě život a mně? Taky život. Slibuju ti to, kamaráde. Nesmí se to už nikdy stát.“

Počínám se chvět, že do toho něco přijde. Nemyslím už na mrtvého, je mi nyní docela lhostejný. Pojednou vyskočí žádost po životě a všecko, co jsem si předsevzal, před ní ustupuje. Jen abych teď už neměl k vůli tomu žádné neštěstí, breptám mechanicky: ,,Všechno splním, všechno, co jsem slíbil, splním,“ ale nyní už vím, že to neudělám.

V noci nemůžeme ani na minutu usnout. V našem pokoji umře sedm lidí. Jeden z nich zpívá celou hodinu vysokým, knedlíkovitým tenorem chorály, než začne chroptit. Jiný vylezl před tím s postele k oknu. Leží před ním, jako by se chtěl naposled podívat z okna.

Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo; jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se něco stane. Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na stůl. Hmatá po vidličce, najde ji a vrazí šiji vší silou k srdci, pak chytí botu a tluče jí, co má síly, na rukojeť. Voláme o pomoc a je potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko. Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve.

Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí.

Ale jednoho dne se rozevřou dveře, dovnitř se vevalí plochý vozík a na něm sedí bledý, hubený, vzpřímený, triumfující Petr s rozcuchanými, černými, kudrnatými vlasy. Sestra Libertina ho strká se zářící tváří k jeho staré posteli. Vrací se z chcípárny. Měli jsme ho už dávno za mrtvého.

Rozhlíží se: „Tak co tomu říkáte?“

A i Josef musí přiznat, že takového něco ještě neviděl.

V poschodí pod námi leží ranění do břicha a páteře, do hlavy a amputovaní po obou stranách. V pravém křídle rány do čelisti, otrávení plynem, rány do nosu, uší a krku. V levém křídle slepí a rány do plic, do pánve, do kloubů, do ledvin, do moudí, do žaludku. Tady teprve je vidět, kam všude může být člověk trefen.

Lze těžko chápat, že nad těmito rozbitými těly jsou ještě lidské obličeje, v nichž jde život svým každodenním chodem. A při tom je to jen jeden lazaret, jen jedna stanice a je jich statisíce po Německu, sta tisíce po Rusku. Jak nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je to válka.

Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom zoufalství, smrt, strach a skálopevnou alianci nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se mnou to vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu se mnou to prožívá má generace. Co budou dělat naši otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat počet? Co od nás očekávají, až přijde doba, kdy nebude války?

Ale při rozkazu zpozorují, že tu není. Za týden slyšíme, že byl chycen polními Setníky, těmi opovrhovanými policajty vojny. Namířil si do Německa – to nemělo přirozeně nejmenší vyhlídky na úspěch, – a právě tak přirozeně udělal všecko co nejhloupěji. Každý by z toho mohl vidět, že jeho útěk byla jenoir touha po domově a okamžité pomatení. Ale co z toho pochopí páni od vojenského soudu někde sto kilometrů za linií? Neslyšeli jsme už nic o Deteringovi.

Mőller je mrtev. Střelili mu z největší blízkosti raketu do břicha. Žil ještě půl hodiny za strašných bolestí a při plném vědomí. Než umřel, dal mi svou tobolku a odkázal mi boty – ty, co zdědil po Kemmerichovi. Nosím je, neboť mi padnou. Po mně je dostane Tjaden, slíbil jsem mu je.

My jsme ale vyhublí a vyhladovělí. Naše jídlo je tak špatné a z tolika náhražek, že jsme z toho nemocni. Fabrikanti v Německu zbohatli, – nám rozleptává úplavice střeva. Bidýlka na latrínách jsou stále hustě obsazena; – měli by ukázat lidem tam doma tyhle šedivé, žluté, ubohé, poddané obličeje tady, tyto nahrbené postavy, kterým kolika vymačkává krev z těla a kteří se nanejvýš na sebe zašklebí zkřivenými, bolestí ještě se třesoucími rety: „Nemá to smysl zase natahovat kalhoty -„

Artilerie je vystřílená – má příliš málo munice – a hlavně jsou tak vyběhané, že střílejí nejistě a mají rozptyl až do naší linie. Máme příliš málo koní. Naše nová vojska jsou chudokrevní chlapci, kteří potřebují zotavení, nemohou ani nosit tornu, ale umějí umírat. Po tisících. Nerozumějí ani za mák válce, postupují jen a dávají se odstřelovat.

Jediný letec odpráskl z legrace dvě jejich roty, než ještě věděli, co je to kryt, když byli právě vystoupli z vlaku. ,,Německo bude už asi brzy prázdné,“ říká Kat.

 Naše ruce jsou hlína, naše těla hlína a naše oči dešťové kaluže. Nevíme, žijemeli ještě. Pak spadne do našich děr horko, vlhké a dusné jako slimák a takového jednoho dne babího léta padne při donášení menáže Kat. Jsme spolu sami. Ovážu mu ránu; zdá se, že holenní kost je roztříštěna. Je to rána do kosti a Kat stená zoufale: „Ted ještě – právě teď ještě -“ Těším ho, „Kdo ví, jak dlouho ta sviňárna ještě bude trvat!

Vstává ve mně úzkost před osamocením. Když odejde Kat, nebudu tu už mít nikoho.

Kat dostal cestou, aniž jsem to zpozoroval, střepinu do hlavy. Je tam jenom malá dírečka, musila to být malinkatá, zbloudilá střepinka. Stačila ale. Kat je mrtev. Pomalu vstávám. „Vezmeš si jeho legitimaci a jeho věci?“ ptá se mne firajtr. Kývám a dostávám to. Saniťák se diví. „Snad nejste příbuzní?“ Ne, my nejsme příbuzní. Ne, my nejsme příbuzní.

.

.

 https://www.gmct.cz/media/files/library/PDF/Na%20západní%20frontě%20klid%20-%20Erich%20Maria%20Remarque.pdf

.