malinova

Aj vďaka mne je v parlamente, lebo patrila som k tým ľuďom, čo ho v rámci SaS zvolili z posledného miesta. V tej dobe som sa o politiku ešte vôbec nezaujímala, ale šíril sa taký mail, že zvolíme obyčajných ľudí do parlamentu.

Nikdy mi ako blázon nevadil a nikdy som v ňom nevidela blázna. Naopak, mne bolo sympatické, že prišiel na nejakú tlačovku len v šlapkách, v tomto som čistý „trubanovec“, oceňujem zdanlivých bláznov. Ľudia si to pozrú vo filme, ako niekto skočí do fontány a obdivujú to ako prirodzenosť len vo filme, ale v realite by sa len pohoršovali.

A keď sa tu naozaj tak kradlo, všetci mali robiť to, čo Matovič, keby boli prirodzení. Mali všetci vrešťať len viac.

OĽaNO mňa sklamalo, keď vysvitlo, že s obyčajnými ľuďmi som do parlamentu zvolila obyčajné fanatické dogmatičky, čo chceli kriminalizovať ženy. A to sa tam prešmykli pod liberálnou stranou. Týmto som s OĽaNO skončila. Ja som veriaca, ale nie dogmatický fanatik, čo vlastnú vieru bude chcieť iným vnútiť cez parlament a zákony. S dogmatickými stranami končím.

Teraz Matovičovi držím palce, aby zhltol čo najviac hlasov liberálov, lebo to je už jediná záchrana pred liberálmi, ktorí chcú voliť extremistických progresívnych liberálov.

Zas môžem zopakovať ako pri tom, že som veriaca, že som tiež liberál, ale nie liberálny extrémista, čo má moderné dvojaké metre progresívcov. S takými podvodnými stranami končím, čo zas chcú presadiť nie liberalizmus, ale federalizáciu EÚ, vojenské základne, kvóty a keďže to ľudia nechcú, tak aj cenzúru.

Už si prestávam myslieť, že vznikne progresívna koalícia Smer a Kiskovci a Trubanovci. To by tak bolo, keby Kiskovcov a Trubanovcov bolo málo.

Asi ich teraz zachráni OĽaNO, ale vždy lepšie, keď tam bude OĽaNO ako progresívny Smer, lebo Pellegrinovci – Lajčákovci budú ticho poslúchať a Matovič sa s nimi snáď poháda, keď slúžia a budú slúžiť novej mafii alebo staronovej mafii. Tým nechcem povedať, že Matovičovi verím, že nestíchne.

Ak naňho ľudia oprávnene nadávali, tak stíchne tiež alebo bude robiť len povrchný cirkus.

Mňa zaujíma jeho postoj k otázkam, ktoré sú pred voľbami zatajované a o ktorých sa po voľbách bude hovoriť, že vraj k nim strany dostali voľbami mandát, hoci o nich boli ticho a žiadny mandát sa ani len nepokúšali získať. Naopak, spolupracovali, ako tie otázky zatajovať a podceňovať, že sú nereálne.

A aký má k nim postoj, to aj uňho uvidíme až po voľbách. Neočakávam, že ma nesklame, neočakávam od neho, že nebude zradca tiež. 

Ale môže oslabiť tých, čo sú od neho podľa mňa horší a to Kiskovci a Trubanovci.

Spolu so Sulíkom by ich mohli nejako brzdiť, keby chceli. Čo ale nerobili ani predtým. A preto nebudem voliť ani SaS, ani OĽaNO, lebo nefungujú ani len ako brzda.

To radšej nech môj hlas prepadne spolu so Socialistami, ako tomuto pomáhať svojim hlasom.

Napriek tomu držím Matovičovi palce, lebo lepšia zlá brzda ako žiadna pre tých, čo už tak veľmi chcú podporiť novú alebo staronovú mafiu a jej novú koalíciu!

Ja vám nezvolím extrémistov na žiadnej strane. A budem vám pripomínať, koho ste aj mne zvolili vy.

Teda, pokiaľ nezačne úradovať cenzúra novej koalície, ktorú majú vo volebnom programe. To som potom skončila nielen ja, ale aj vy a ďalšieho konca progresívnej totality neviem, či sa dožijem. Ale budem na vás myslieť doma v kuchyni, ako za socializmu.

„Pre tých, ktorí velebia

Německo: plíživý nástup nové totality

„Netrvalo dlouho a byl povolán na shromáždění podnikové rady, kde byl jeho „případ řešen“ v atmosféře, charakterizované výroky „mně je špatně, sedím v místnosti s nacistou“ apod. Rudý tribunál, zjevně nikoli nepodobný našim poúnorovým akčním výborům či posrpnovým prověrkám reformních komunistů, předložil jako „důkazní materiál“ fotografie, na nichž je Huchthausen vidět spolu s místními politiky AfD. Nikdo ze shromážděných se ho neodvážil veřejně zastat, jen soukromě po straně ho někteří ujistili, že je hrozné, co s ním dělají. Typická atmosféra strachu v totalitním režimu.

Ale progresivisticko-multikulturní chapadla prorostla dnešní německou společností tak hluboko, že kdo upadne v nemilost vládnoucí elity, najde zastání jen výjimečně. Integrační úřad si ho nakonec ani nezavolal k osobnímu rozhovoru. Všechny Huchthausenovy protesty byly marné, v říjnu dostal definitivní vyhazov. Na „nacistu“ se přece spravedlnost a právo nevztahují…

Jeho případ není ani zdaleka jediný. Letos přišel o zaměstnání filmový producent Hans Joachim Mendig, jelikož si dovolil jít na oběd s předsedou AfD Jörgem Meuthenem. V dokonalém porozumění duchu třídního boje žádalo na tři sta jeho „spravedlivě“ rozhořčených kolegů, že Mendig musí být propuštěn, protože oni už s takto poskvrněným jedincem spolupracovat nemohou. Profesoru W. Patzeltovi nebyla prodloužena smlouva na drážďanské univerzitě, protože při zkoumání fenoménu „AfD“ postupoval objektivně, bez ideologických brýlí. Jeho kolega Jost Bauch byl vyhozen z univerzity v Konstanci s cejchem „nacisty“, jelikož nahlížel kriticky na migraci a populační propad německé populace. Historik Hubertus Knabe byl propuštěn z místa vedoucího berlínského památníku obětí Stasi, protože začal psát příliš kriticky o NDR; jako záminka posloužilo údajné sexuální „harašení“ jeho podřízeného, které prý Knabe řádně neprošetřil. Místopředseda Německého házenkářského svazu Uwe Vetterlein musel z tohoto postu odejít, jelikož byl za AfD zvolen do městské rady v Drážďanech. S vysokou pravděpodobností bude podobných případů mnohem více; jedním z prvních bylo propuštění publicisty Thilo Sarrazina z dozorčí rady Spolkové banky po vydání jeho knihy Německo páchá sebevraždu v roce 2010.

Jak píše Lukas Mihr v článku Eroze svobody slova, jejž otiskl měsíčník TichysEinblick, metod uplatňovaných v Německu proti lidem se „špatnými“ názory je mnohem více. Dostávají se do sociální izolace, jsou ostouzeni zglajchšaltovaným tiskem, ztrácejí možnost kariérního postupu, vysokoškolští učitelé přicházejí o možnost účasti na lukrativních grantech a projektech. Mnozí studenti byli kvůli svým názorům vyhozeni svými kolegy z bytů, které si společně pronajali. Někdejší předseda dolnosaské mládežnické organizace AfD „Mladá Alternativa“ Lars Steinke dostal v roce 2017 od svého domácího výpověď z pronajatého bytu s odůvodněním, že by se objekt mohl stát terčem útoku levicových extremistů. Soud dal pronajímateli za pravdu s tím, že Steinke se zamlčením svých politických aktivit dopustil „záludného klamu“.

Tlak proti nositelům nekonformních názorů sílí i v oblasti byznysu. Nedávno vyrukovala firma Volkswagen s kodexem správného chování, varujícím zaměstnance před porušováním a kritikou posvátné krávy multikulturalismu. Soukromým podnikatelům a výrobcům, kteří jsou členy AfD, se stává, že obchodní partner s nimi přeruší spolupráci či odmítne odebírat jejich výrobky. Opět někdy s odůvodněním, že tak činí z obav před Antifou. Výsledkem všeobecného zastrašování a masové ideologické indoktrinace je letošní průzkum veřejného mínění, podle něhož se více jak dvě třetiny Němců bojí na veřejnosti mluvit o „citlivých“ politických otázkách.

V posledních zhruba dvaceti pěti letech dochází ve Spolkové republice k postupnému omezování svobody projevu, fundamentální hodnoty parlamentní demokracie. Po roce 2015 nabral tento proces na dynamice, která mimo jakoukoli pochybnost těsně souvisí s úspěchy AfD. Karteloví politici přitom ve své zuřivosti vůči ideovým odpůrcům ztrácejí veškeré zábrany. Někteří členové CDU i SPD udávají u zaměstnavatelů facebookové komentátory, jejichž názor se jim nezamlouvá. Státní tajemník Peter Tauber (CDU), absolutně fanatický merkelovec, nadhazuje veřejně možnost odebrat v rámci „boje proti pravici“ některým lidem jejich základní ústavní práva. Mluví sice v této souvislosti o extremistech, ale nejsou snad podle něj extremisty i umírnění lidé z AfD? Situace v této oblasti dnes dospěla do stavu, kdy je nutno si vážně položit otázku, zda se už Německo nedostalo do stavu, který lze označit za novou formu totalitní vlády. Název tohoto článku napovídá, že autor na ni odpovídá kladně. Následuje několik tezí, jež mají s nezbytným zjednodušením toto tvrzení doložit.

Zárodky moderního totalitarismu

Podstatou totalitního systému se po druhé světové válce nejvíce zabývali Hannah Arendtová a Raymond Aron. Rozpoznali tyto jeho základní znaky:

1. politická moc je soustředěna v rukách jedné politické strany, zrušení svobodných voleb
2. existence vládnoucí politické ideologie
3. permanentní ideologizace a indoktrinace společnosti, politizace veřejného a kulturního života
4. tajná policie pod kontrolou vládnoucí strany, zajišťující poslušnost obyvatelstva
5. podřízení ekonomiky politickým cílům vládnoucí strany.

Základní inovací nového totalitního modelu v SRN je tedy substituce vlády jedné strany mocenským monopolem stranického kartelu. Ten zatím toleruje svobodné volby. Lze ale mluvit o opravdu svobodném rozhodování voličů za situace, kdy je během volební kampaně jediná opoziční strana vystavena enormnímu soustředěnému tlaku celého mediálně politického kartelu včetně veřejnoprávních médií, provázenému permanentními výhrůžkami a útoky krajně levicových bojůvek Antify?

Už bezmála každý vysokoškolský pedagog v Německu, který se odchýlil od oficiální pokrokářské ideologie, se dostal do střetu se zfanatizovanými levičáckými studentskými spolky. Ty sice reprezentují jen menšinu studentstva, ale ke skandalizaci nepohodlných osob a zastrašení konformních vedení univerzit to zpravidla bohatě stačí. Netýká se to jen známých opozičníků jako je Thilo Sarrazin či politiků AfD. Radikalizace levicových studentů jde v poslední době tak daleko, že nesnesou už ani vystoupení politiků CDU či FDP. V poslední době studenti zabránili projevům bývalého ministra za CDU de Maizièra či předsedy liberálů T. Lindnera. Při sledování  videozáznamu z pokusu Lindnera promluvit na hamburské univerzitě jsem měl intenzivní dojem, že jsem se ocitl v roce 1968, v němž zfanatizování levicoví studenti zabírali univerzity a celé měsíce znemožňovali normální výuku.

K ideologizaci a indoktrinaci německé společnosti intenzivně přispívají sdělovací prostředky, které jsou tak jako v celém západním světě výrazně progresivisticky orientované. Z nesčetných případů lživých zpráv a manipulací mainstreamového tisku uvádí L. Mihr nedávný pokus o skandalizaci spisovatele Uwe Tellkampa, který se dlouhodobě netají kritickým postojem k masové migraci. Při jednom ze svých čtení měl prý podle německé tiskové agentury (dpa) zaujmout pozici PEGIDY, tj. drážďanského sdružení občanů proti islamizaci Evropy, jež je „pokrokovým“ Německem šmahem odsuzováno jako nacistické. Zprávu dpa ochotně převzala skoro všechna velká média. Tellkamp ale neřekl nic jiného, než že 95 % všech uprchlíků jsou hospodářští migranti. Jelikož to ale tvrdí i PEGIDA, byl Tellkamp rázem spolu s těmito „nácky“ odsunut do tzv. „pravého rohu“. Mihr uvádí řadu případů, kdy mainstreamoví novináři vyjadřují v duchu hesla „v boji proti pravici je vše dovoleno“ souhlas s násilím Antify vůči konzervativcům jako je např. vydavatel Götz Kubitschek, či omezováním svobody těch, kdo nemají ty správné názory.

Mnozí Němci z nich se už proto uchylují k praxi, kterou si za komunistických časů osvojili občané NDR: poslouchat cizí, tj. západoněmecké zprávy. Časy se však mění, a tak si dnes stále více západních Němců, pokud se chtějí dozvědět např. o EU či migraci zprávy, nikoliv domácí propagandu, naladí švýcarskou televizi nebo si koupí deník Neue Zürcher Zeitung.

Prezident Haldenwang samozřejmě ujišťuje, že se nejedná o udavačství, nýbrž o „bezpečnost nás všech“.  S ohledem na výše řečené to ale příliš přesvědčivě nezní. A pak je tu výklad pojmu „radikální“. Vždyť pro spoustu členů a přívrženců Zelených či SPD je nebezpečným pravicovým radikálem každý, kdo radikálně nesouhlasí s dnešní vládní politikou.

Tato kombinace politické nesvobody a ekonomické svobody je něčím, co si velcí teoretici klasického liberalismu nedokázali představit.

(krátené, odporúčam prečítať si celé)

https://www.institutvk.cz/clanky/1468.html

.