malinova

Česká republika se tak znovu přimyká k Německu jako menší středoevropský přívěsek jeho mocenského projektu. Pokud by na horizontu roku 2030 skutečně došlo k válce NATO s Ruskem, Praha by téměř jistě nastoupila vedle Berlína. V historicky převrácených kulisách by se opakoval starý model: český průmysl, české území a čeští občané by posloužili německému válečnému tažení na východ.

Mám tam vnučky, ale môj syn sa zrejme rozhodol obetovať aj vlastné deti, pretože mu novinári nacizmom vymyli hlavu.

A ešte sa určite cíti morálne na výške, že v mene nádhernej morálky by obetoval aj vlastné deti! Čo ja by som ich tak krásne neobetovala, lebo by som bola zbabelá.

Konzervatívni dogmatici sú proti vám šuvix!

A moja dcéra, ktorá sa hrala, aká je oddaná Krišnovi a nezjedla ani banán, pokiaľ nebol obetovaný, tak ma uistila, že jej muž by na front nešiel, lebo majú známosti, vybavia si to. To je teda fakt viera, nahnať tam iných.

A zať ma uisťoval, že Rusko tu nemôže nič vystreliť, lebo Francúzsko by to hneď odpálilo!

A takto majú odpálené hlavy novinármi všetci!

Moja nevesta, čo sa stará, aby deti chodili v správnej obuvi, sa nestará, či budú žiť!

Ale ja som rodinný blázon! Ja som vraj zbabelá, lebo ja nechcem vojnu a ako zbabelec sa jej bojím.

No, lebo ja nie som znacifikovaný debil! A ani môj jeden normálny syn.

A som veľmi šťastná, že som sa pre takéto deti nikdy neobetovala! Keby som vedela, že svetu porodím dvoch nacistov, keď vás nevymyli novinári, tak by som vás nebola mala. A kvôli vám som si nikoho nemohla nájsť. Lebo som musela vychovávať nacistov. Akože oddaných Krišnovi a progresívnej morálke.

Uvidíme koľko budú žiť vaše deti pri vašej nacistickej morálke!

Mír zmizel a jeho místo zaujal program Readiness 2030

Evropská komise se svým cílem nijak netají. Program nazvaný ReArm Europe, později marketingově přejmenovaný na Readiness 2030, má mobilizovat až 800 miliard eur na vojenské výdaje. Sama Komise svůj plán popisuje [6] jako mimořádný investiční skok, který má Evropu učinit vojensky připravenou nejpozději do roku 2030. Nejde tedy o okrajovou debatu několika generálů. Jde o oficiální program Evropské unie.

Jeho součástí je uvolnění rozpočtových pravidel pro zbrojení, až 150 miliard eur společných úvěrů, využití veřejných i soukromých peněz, zapojení Evropské investiční banky a přesměrování části stávajících evropských fondů do obranného průmyslu. Lavrov se ostře pustil také do předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kterou Moskva viní z pokusu převádět další pravomoci národních vlád do rukou Evropské komise.

Vojenská mobilizace skutečně poskytuje Bruselu ideální nástroj pro další centralizaci. Pod heslem naléhavého ohrožení lze obcházet rozpočtové limity, společně se zadlužovat, určovat členským zemím priority a postupně převádět obranu – jednu ze základních kompetencí suverénního státu – pod nadnárodní řízení. Veřejnost přitom nemá být partnerem rozhodování. Má být psychologicky zpracovaným plátcem účtu.

V překladu do normálního jazyka: peníze, které budou chybět na infrastrukturu, bydlení, zdravotnictví, důchody, rodinnou politiku a energie, potečou do raket, dronů, munice, tanků a systémů protivzdušné obrany. Generální tajemník NATO Mark Rutte dokonce varoval [7], že Rusko by mohlo být během pěti let připraveno zaútočit na alianci, a požadoval zvýšení výdajů až na pět procent HDP, z toho 3,5 procenta na přímé vojenské výdaje. NATO požaduje násobné zvýšení kapacit protivzdušné obrany, tisíce dalších obrněných vozidel a miliony kusů dělostřelecké munice.

Takový účet nelze občanům prodat bez nepřítele. Evropské vlády potřebují casus belli nikoliv nutně pro okamžité vyhlášení války, ale pro ekonomickou mobilizaci před válkou. Potřebují společnost přesvědčit, že astronomické zbrojní výdaje nejsou politickou volbou, nýbrž otázkou přežití. Každý dron, každý požár a každý neobjasněný incident se proto stává součástí jediného příběhu: Rusko už útočí a Evropa se musí připravit.

Válečná výroba jako nový motor evropské ekonomiky

Evropský průmyslový model postavený na dostupných ruských surovinách, německé průmyslové výrobě a exportu na světové trhy se rozpadá. Energie jsou drahé, konkurenceschopnost klesá a část výroby se přesouvá mimo Evropu. Namísto obnovy ekonomických vztahů přichází nový recept: vojensko-průmyslový komplex financovaný veřejnými dluhy.

Podobnost s Německem po roce 1933 nespočívá v totožnosti režimů, ale v použité ekonomické logice. Také Hitlerův režim využil masivní státní zakázky, zadlužení, infrastrukturu a zbrojní výrobu jako motor hospodářské mobilizace. Zbrojení dočasně vytváří pracovní místa, zvyšuje průmyslovou produkci a dovoluje politikům vykazovat růst. Jenže vyrobené zbraně nevytvářejí běžný blahobyt. Jejich ekonomický a politický smysl se završuje teprve tehdy, když jsou nasazeny, spotřebovány a nahrazeny novými.

Proto je nebezpečné budovat ekonomický „powerhouse“ na vojenské výrobě. Jakmile na zbrojních zakázkách začnou záviset továrny, regiony, banky, investiční fondy a statisíce pracovních míst, vytvoří se mocenská skupina, která bude potřebovat trvalé napětí a nepřetržitou výrobu nepřítele. Jeho výrok je ruskou interpretací evropských dějin, ale nelze popřít, že dvě světové války skutečně vznikly v Evropě a byly výsledkem soupeření evropských mocností. O to absurdnější je přesvědčení dnešních lídrů, že bezpečnost lze znovu vybudovat pomocí horečného zbrojení, likvidace diplomacie a kolektivní psychózy.

Sabotáže budou používány jako palivo pro další eskalaci

Napětí dále zvyšuje série incidentů v Německu. Ve čtvrtek došlo k podezřelému žhářskému útoku [8] na staveništi u mnichovského sídla společnosti Rohde & Schwarz, která vyrábí radary a protidronové systémy. Zápalná zařízení byla nalezena rovněž u výrobce dronů Helsing a policie zadržela dva bulharské občany. Německo současně vyšetřuje sabotáže rozvodných zařízení a další útoky na infrastrukturu.

Zatím nejsou veřejně doloženy důkazy, že právě tento žhářský útok řídilo Rusko. To však nezabrání tomu, aby byl celý soubor případů mediálně zasazen do rámce „ruské hybridní války“. Rozdílné události s různými pachateli, motivy a důkazní situací se slévají do jediného proudu, z něhož má občan získat dojem, že ruský útok již fakticky probíhá. Právě tak se vyrábí společenský souhlas se zbrojením. Ne jedním velkým důkazem, ale stovkami menších zpráv, obvinění a znepokojivých titulků.

Současná kampaň nevznikla po lipském incidentu a nezačala ani v únoru 2022. Její základy byly položeny nejpozději v roce 2014. Od té doby byli Rusové postupně vykreslováni jako kolektivní hrozba, ruští sportovci a umělci vytlačováni z mezinárodního prostoru, ruská média zakazována a jakékoliv upozornění na ukrajinský nacionalismus označováno za kremelskou propagandu.

Vytvoření vyvrhele vždy předchází mobilizaci proti němu. Nejprve musí být odstraněna empatie, potom hospodářské vztahy, následně kultura a nakonec diplomacie. Teprve poté lze veřejnosti oznámit, že nepřítel rozumí pouze síle a že na zbrojení neexistuje alternativa. Evropa se dnes nachází hluboko v této posloupnosti. Diplomatické a kulturní styky s Ruskem jsou systematicky rušeny, přičemž každý další incident slouží jako argument, proč uzavřít poslední zbývající dveře.

Po 20. září může přijít další zlom

Na ruském internetu přibývají obavy, co nastane po skončení voleb do Státní dumy 20. září. Rusko může po volbách přistoupit k tvrdším rozhodnutím, další mobilizaci zdrojů nebo zásadní změně vedení války. Současně na ruské území dopadají drony a rakety vyrobené nebo financované zeměmi NATO. Evropští politici se přitom tváří, že mohou Rusko dlouhodobě ostřelovat prostřednictvím Ukrajiny, likvidovat jeho diplomatické zastoupení a současně očekávat, že Moskva nikdy neodpoví přímo proti evropským zájmům. To je nebezpečná iluze.

Petr Macinka a jemu podobní politici nezatahují Českou republiku do abstraktního konfliktu odehrávajícího se tisíce kilometrů daleko. Postupně vytvářejí stav, v němž se ČR stává logistickou, průmyslovou a politickou součástí války proti jaderné velmoci. Každá další dodávka zbraní, každý bezpodmínečně a nekriticky převzatý zpravodajský závěr od německé BND, britské MI-6 či ukrajinské GUR a každé uzavřené diplomatické zastoupení posouvají zemi o krok blíže k přímé konfrontaci s Ruskem.

Evropa si umyla ruce od míru. Namísto diplomatické architektury buduje válečnou ekonomiku, namísto jednání vytváří seznamy nepřátel a namísto důkazů žádá občany o slepou víru v tajné služby. Lipský dron je pouze nejnovější záminkou. Skutečným cílem je společenský souhlas s astronomickými výdaji na zbrojení a s transformací evropské ekonomiky na válečný stroj. Až bude tento stroj v roce 2030 dokončen, bude potřebovat jediné: nepřítele, proti kterému bude možné jej použít.

Mechanismus je totiž pokaždé stejný. Nejprve dojde k incidentu. Poté tajné služby oznámí, že mají přesvědčivé poznatky, které ovšem kvůli ochraně zdrojů nemohou zveřejnit. Politici následně prohlásí věc za uzavřenou a přijmou sankce, vyhostí diplomaty nebo omezí kontakty. Média nakonec několikanásobným opakováním promění zpravodajské tvrzení ve společensky závaznou pravdu. Důkaz je nahrazen autoritou tajné služby. Občan má věřit, nikoliv kontrolovat. Kdo žádá předložení důkazů, je vzápětí obviněn, že „šíří ruský narativ“.

.