malinova

„hořká připomínka, že EU, která roky kázala Ukrajině o boji proti korupci, má dnes vlastní skandál až po uši podobný tomu, který explodoval v Kyjevě kolem Tymura Mindiče a obviněného šéfa prezidentské kanceláře Andrije Jermaka. Kolik mostů vede mezi korupcí v Kyjevě a korupcí v Bruselu? Čím dál víc to vypadá, že nejde o náhodné podobnosti, ale o sdílený modus operandi mocenských elit v EU i na Ukrajině.

Evropská prokuratura (EPPO) a belgické orgány formálně obvinily trojici vysoce postavených osob z podvodu a korupce kolem tendru na provoz Evropské diplomatické akademie – programu pro výcvik mladých diplomatů EU.

Obviněni jsou:

• Federica Mogherini – bývalá vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, dnes rektorka College of Europe v Bruggách; podle vyšetřovatelů měla zásadní vliv na to, že její vlastní instituce získala lukrativní kontrakt na provoz akademie.
• Stefano Sannino – dlouholetý vysoký úředník EU a klíčová postava unijní diplomacie; spojovaný s přípravou a dohledem nad projekty, v jejichž rámci se tender rodil, a s rozhodovacími procesy uvnitř unijní mašinerie.
• Cesare Zegretti – spoluředitel exekutivního vzdělávacího a projektového oddělení College of Europe, zodpovědný za praktickou realizaci projektů, smluv a finančních toků souvisejících s akademií.

Policie provedla koordinované razie v sídle Evropské služby pro vnější činnost (EEAS) v Bruselu, v kampusu College of Europe i v soukromých rezidencích obviněných. Zabavila dokumenty, elektronickou komunikaci a dopisy, které mají ukazovat na to, že část informací o tendru unikla předem „správným“ lidem.

Všichni tři byli po výslechu propuštěni, ale zůstávají formálně obviněnými a hrozí jim trestní stíhání za podvod s unijními prostředky, korupci, střet zájmů a porušení pravidel profesionální mlčenlivosti. Evropská média už mluví o „největším korupčním skandálu v EU za poslední desetiletí“, který může přerůst v institucionální krizi celé Komise pod vedením Ursuly von der Leyen.

Jak fungovalo schéma: „evropský způsob“ korupce

Na papíře vypadá všechno vzorně. Evropská diplomatická akademie má „budovat společnou evropskou diplomatickou kulturu“, trénovat mladé diplomaty z členských států a posilovat jednotu EU navenek. Kdo by proti tomu mohl něco mít?

Jenže za líbivými slogany se podle vyšetřovatelů skrývala docela obyčejná kšeftařina.

• zakázka byla nastavena tak, aby nejlépe „pasovala“ na konkrétní instituci,
• část informací o hodnotících kritériích se měla dostat předem k vybraným adresátům,
• ti pak připravili nabídku, která přesně odpovídala tomu, co bude komise hledat,
• a lidé s přímým nebo nepřímým vlivem na rozhodování seděli zároveň na straně zadavatele i příjemce.

Jinými slovy – něco, co známe z českých předražených IT zakázek, jen v bruselském provedení, s anglickými termíny a excelentním PR.

Evropská unie tu naráží na svůj největší paradox: navenek káže o „rule of law“, transparentnosti a boji proti korupci, ale uvnitř jejích vlastních struktur se mezitím odehrává scénář, za který by se nemusela stydět ani kterékoliv postsovětská republika v 90. letech.

Bruselský případ: „elitní diplomacie“ jako krytí pro tunel diplomatické akademie, která vyrábí elitní byrokraty

Projekt Evropské diplomatické akademie má být výkladní skříní unijní diplomacie. Devítiměsíční program pro juniory, stáže, semináře, simulace vyjednávání – všechno placené z rozpočtu EU. Na papíře excelentní kombinace vzdělávání a prestiže. V praxi však podle vyšetřovatelů i médií existuje vážné podezření, že se z akademie stal zároveň sofistikovaný nástroj, jak přesměrovat evropské peníze do jedné konkrétní kapsy.

Reakce z Bruselu jsou trapně předvídatelné: všichni „důvěřují ve spravedlivý proces“, všichni „spolupracují s vyšetřovateli“ a všichni připomínají „presumpci neviny“. To vše samozřejmě platí. Ale pro veřejnost je klíčová jiná věc: Evropská diplomacie už nevypadá jako elitní klub profesionálů, ale jako uzavřený systém, kde se zakázky dělí mezi „naše“ – a kde se peníze EU používají jako tiché odměny pro loajální hráče.

Ironie dějin: EU chtěla „léčit“ korupci Ukrajiny. Místo toho se jí začala podobat

Evropská komise a Evropský parlament roky kritizovaly Ukrajinu za korupci. Často oprávněně. Ukrajina měla – a stále má – obrovský problém s oligarchy, klientelismem a tunelováním státu. Jenže dnes, po raziích v College of Europe a na EEAS a po formálním obvinění špiček unijního aparátu, vzniká jedovatá paralela:

• V Kyjevě – energetické zakázky, provize, oligarchické struktury a zneužívání státu k soukromému obohacení.
• V Bruselu – „akademické“ projekty, sofistikované grantové mechanismy a uniklé informace, díky nimž se evropské peníze přesměrovávají do rukou spřízněných institucí a jednotlivců.

Rozdíl je hlavně v estetice. V Kyjevě je to drsné, viditelné a někdy až primitivní. V Bruselu se to děje v perfektních oblecích, v klimatizovaných zasedačkách a za doprovodu květnatých projevů o hodnotách, demokracii a „evropském způsobu života“.

• Na jednom konci – oligarchové, kteří ovládají stát přes prostředníky a „nepostradatelné“ poradce.
• Na druhém – eurobyrokrati, kteří ovládají proud peněz přes tendry, granty a projekty šité na míru „správným“ institucím.

Ukrajina bojuje o přežití a nutně potřebuje změnu. EU se roky tvářila, že je „hotová“, „stabilní“ a „morálně nadřazená“. Dnešní skandál tuto iluzi roztrhl.

První zjištění:

Brusel není morálně nadřazený Kyjevu. Obě centra moci podléhají stejné nemoci: klientelismus, pocit nedotknutelnosti elit, tlak zákulisních hráčů a ochota ohýbat pravidla, kdykoli je to pro „dobrou věc“ – nebo spíš pro dobrý vlastní účet. Pro dobrou věc se mají ukrást ruská aktiva, pro dobrou věc se ušijí výběrová řízení na míru vybranému dodavateli.

Druhé zjištění:

Západní podpora Ukrajině se opakovaně opírá o struktury, které nejsou důvěryhodné. Jestliže jsou mezi klíčovými hráči lidé typu Mindiče a Jermaka, je na místě tvrdá otázka: kolik z miliardové pomoci opravdu skončilo tam, kde mělo, a kolik z toho se rozplynulo v sítích politického byznysu?

Třetí zjištění:

EU riskuje, že se stane obětí vlastní pýchy. Tvrdila, že „přetváří Ukrajinu k obrazu svému“ – a mezitím se ukazuje, že se její vlastní instituce začínají nápadně podobat právě Ukrajině a těm problémům, které chtěla na Ukrajině „léčit“. Jak vážně potom mají občané brát morální kázání z Bruselu? Vždyť je to teď jasné i tomu, komu to dosud jasné, z důvodu konceptuální slepoty, nebylo – špičky EU jsou stejně zkorumpované jako špičky ukrajinské junty.

Brusel naproti tomu vysílá signál, že o vlastních problémech se mluví jen tehdy, když je odhalí novináři, auditoři nebo prokuratura – a i pak se vše balí do uklidňujících frází o „výjimečných selháních“. A snaha o konfiskaci ruských zmrazených aktiv pouze ukazuje, že EU se transformovala na mafiánský spolek. Belgický premiér Bart De Wever v pondělí na konferenci v Bozaru varoval [1], že pokud EU schválí konfiskaci ruských aktiv, může to vést ke státnímu bankrotu Belgie. Wever uvedl toto:

Tlak v této věci je neuvěřitelný. Mám tým, který na tom pracuje dnem i nocí. Byla by to krásná historie: vzít peníze zlému Putinovi a dát je hodné Ukrajině. Ale ukrást zmrazené aktiva jiné země, její státní fondy, to se ještě nikdy nestalo. Jedná se o peníze ruské centrální banky. Ani během druhé světové války nebyly peníze Německa zabaveny.

Během války se státní aktiva zmrazí. A na konci války musí poražený stát odevzdat všechny nebo část těchto aktiv, aby odškodnil vítěze. Ale kdo opravdu věří, že Rusko na Ukrajině prohraje? To je bajka, naprostá iluze. Není ani žádoucí, aby prohrála a aby v zemi, která má jaderné zbraně, nastala nestabilita. A kdo věří, že Putin klidně přijme konfiskaci ruských aktiv? Moskva nám dala vědět, že v případě zabavení to Belgie a já osobně pocítíme „na věky“. To se mi zdá jako dost dlouhá doba.

Rusko by také mohlo zabavit některé západní aktiva: Euroclear má v Rusku 16 miliard. Mohly by být zabaveny také všechny belgické továrny v Rusku. A co kdyby Bělorusko a Čína také zabavily západní aktiva? Přemýšleli jsme o tom všem? Ne, nepřemýšleli. Zeptal jsem se svých evropských kolegů, zda jsou připraveni sdílet rizika, kterým Belgie čelí. Pouze Německo řeklo, že je k tomu připraveno… Bez tohoto sdílení udělám vše pro to, abych tento projekt zablokoval.“

–Wever–

A čo by premýšľali!

Novinári nepremýšľajú, len zarábajú na štvaní do vojen klamstvami a dezinformáciami!

A ich tupovoliči nepremýšľajú, len slepo veria klamstvám z médií, že Rusko prehráva!

Ani by vyhrať nemohli a súdni politológovia, čo neboli podplatení nejakou vojnovou propagandou a kariérou, to vedeli dopredu, že toto je zbytočná vojna a len na vyčerpanie Ruska bez výhry nad Ruskom. Ako mali aj v analýze Rand Corporation, prečo sa aj zbytočná vojna USA vyplatí – že Rusko tým aspoň oslabí!

Čo na tom, že Ukrajinci zbytočne zomrú? USA sa to vyplatí!

Ani keby si pomoc z EÚ nerozkrádali, aj tak by nevyhrali! USA ich len zneužili na oslabujúcu vojnu pre Rusko!

Preto im nikdy nedali také zbrane, aby vážne Rusko ohrozili – nechceli v skutočnej vojne s Ruskom ohrozovať seba a vlastné záujmy!

„Tri roky stará správa RAND Corporation teda obsahovala eskalačné opatrenia proti Rusku, po ktorých sa dali očakávať eskalačné protikroky. „

Proxy vojna USA s Ruskom

Dôkazy, že vojna s Ruskom bola vyprovokovaná a dopredu plánovaná ako proxy vojna.

„Na preťaženie Ruska sa hodia proxy vojny

Ďalšia kapitola navrhuje presiliť Rusko tam, kde má vojenské záväzky alebo sa tam priamo angažuje, a to podporou síl, ktoré budú bojovať proti Rusku v zástupnej vojne miesto USA. Autori sa nerozpakujú použiť pojem proxy, teda zástupná vojna.“

Na objednávku amerických ozbrojených síl v roku 2019 RAND Corporation vypracovala tristostranovú správu Extending Russia: Competing on Advantageous Ground, čo by sa dalo preložiť ako Zaťažiť Rusko: Súťaženie z výhodného terénu. Dokument teda nemá v názve priamo pojem destabilizácia Ruska, ale na stránke think tanku sa o ňom informuje v článku, ktorý má úprimný názov Overextending and Unbalancing Russia, teda Preťažiť a destabilizovať Rusko.

Predovšetkým ide o ďalšie vyzbrojovanie Ukrajiny a zintenzívnenie politickej podpory pre členstvo Ukrajiny v NATO. Autori si veľa sľubujú najmä od konfliktu na Donbase. Píšu: „Rozšírenie pomoci USA Ukrajine vrátane smrtiacich zbraní  by pravdepodobne zvýšilo náklady Ruska na udržanie Donbasu, a to ako ohľadne krvi (sic!), tak i ohľadne pokladnice. Vyžiadalo by si to viac ruskej pomoci separatistom a prítomnosť dodatočných ruských jednotiek, čo by viedlo k väčším výdavkom, stratám vybavenia a ruským obetiam.“

Ohľadne členstva Ukrajiny v NATO napíšu autori čarovnú vetu: „Hoci požiadavka jednomyseľnosti rozhodovania v NATO robí nepravdepodobným, že Ukrajina by mohla získať členstvo v dohľadnej budúcnosti, presadzovanie tejto možnosti Washingtonom by mohlo posilniť ukrajinské odhodlanie a zároveň viesť Rusko k zvýšeniu úsilia zabrániť takémuto vývoju.“ Skrátka, nech sa Rusi a Ukrajinci medzi sebou vymlátia čo najviac.

Prečo správa vznikla? Báli sa Ruska? Nie!

Správa RAND Corporation vznikla na zákazku amerických ozbrojených síl, čo je v správe uvedené. Teda americká armáda si objednala manuál, ako Rusku škodiť.

Musíme sa teda zaoberať otázkou, prečo táto správa o možnostiach neobmedzeného škodenia Rusku v roku 2019 vznikla.

Báli sa Američania Ruska? Báli sa autori správy Ruska? Keď čítame správu, poznáme odpoveď. Vôbec sa Ruska nebáli.

Ešte na začiatku správy, pred súborom opatrení, autori analyzujú stav Ruska, jeho vývoj od pádu komunizmu, najmä ruskú zahraničnú politiku. A ich videnie Ruska je diametrálne odlišné od obrazu, ktorý nám ponúkajú svetové a domáce liberálne médiá.

Nenájdeme tam obvyklé klišé o snahe Putina obnoviť Sovietsky zväz ani o nastupujúcom ruskom imperializme. Slovo „impérium“ sa v správe spomína len v tom zmysle, že Rusko žiadne impérium nemá.

Iba na jednom mieste textu je vágna zmienka, že Rusko môže byť hrozbou. Musíte tristostranový dokument čítať veľmi pozorne, aby ste si to všimli. Nijakým spôsobom sa nerozoberá, v akom zmysle je Rusko hrozbou.

Autori nijako nespomínajú, že by Rusko chcelo zaútočiť na USA alebo ktorýkoľvek štát NATO.

Do očí udrú konštatovania, že Rusko nie je superveľmocou, ako bol Sovietsky zväz, a má podstatne menšie ambície, ako mal Sovietsky zväz. Že Rusko sa nesnaží dosiahnuť paritu s USA vo všetkých oblastiach. Že Rusko „neohrozuje dominanciu USA na svetových oceánoch“.

Že Rusko nie je hlavným protivníkom USA. Tým je Čína, ktorá jediná má prostriedky, aby sa USA vyrovnala vo všetkom. Že Rusko neudržiava početnú pozemnú armádu, ktorou by mohla napadnúť západnú Európu. Že Rusko má na rozdiel od USA (a Sovietskeho zväzu) obmedzenú schopnosť vysielať vojsko do zahraničia.

Že ruský rozpočet na vojenské otázky je porovnateľný so Saudskou Arábiou, Indiou, Francúzskom a Veľkou Britániou.

Kto sa vlastne bojí? Podľa správy Rusi

Hovorili sme, že zo správy nevyplýva, že by sa Amerika mala báť ruského útoku. Naopak, správa tvrdí, že ten, kto sa bojí, sú Rusi. Venuje sa tomu podkapitola „Strach z priameho útoku na ruské teritórium“.  

Čítame: „Zatiaľ čo mnohí Západniari považujú myšlienku priameho vojenského útoku na Rusko ako nedôveryhodnú vzhľadom na obrovský jadrový arzenál krajiny, vojenské obstarávanie Kremľa dokazuje, že jeho strach z útoku je reálny.“ Podľa autorov vývoj účinných protiraketových systémov ako S-400 svedčí o tom, že ruskí predstavitelia považujú raketový útok na teritórium Ruska za možný. Podkapitola sa končí konštatovaním, že „opatrenia správy sú schopné využiť tento strach a môžu podnietiť Rusko k ďalšiemu zbrojeniu a spôsobiť mu tak zbytočné výdavky“.

A o využití ruského strachu sa, samozrejme, nehovorí iba v tej podkapitole. Hovorí sa o tom opakovane, stále a stále, pri každom jednom navrhovanom protiruskom opatrení. Využiť strach, zvyšovať strach, donútiť k protiopatreniam, k ekonomickým stratám. Destabilizovať.

To bolo v roku 2019. Ako to povedal generálny tajomník NATO Jens Stoltenberg štyri dni pred ruskou inváziou? „Ak chce mať Moskva na hraniciach menej NATO, bude ho mať viac.“ Chápete? Na žiadosť Ruska o zníženie napätia sa odpovedá jeho zvýšením.

Autori vedeli, že opatrenia sú eskalačné. A že protiopatrenia budú tiež

Pozrime sa na morálny rozmer správy. Oceňujem, že autori sa pri počiatočnom vyhodnocovaní situácie vyhli ideologickému balastu, ktorým nás kŕmi hlavný mediálny prúd.

Zákazku vybavili na profesionálnej úrovni. Avšak obsah správy je morálne neprijateľný. Rovnako neprijateľné je aj jej objednanie zo strany americkej armády.

Nedá sa povedať, že všetky navrhované opatrenia proti Rusku sú nemorálne. Pokiaľ chce americká vláda upozorňovať na nedemokratický charakter ruského zriadenia, nemám nič proti tomu. Ale takmer všetky ostatné opatrenia sú kontroverzné, ba až amorálne.

A teraz čítajte pozorne. Autori vedeli, že opatrenia, ktoré navrhujú, sú eskalačné. V správe to uvádzajú. A rovnako píšu, že eskalačné môžu byť aj protiopatrenia, ktoré prijme ruská strana (strana xxii). Že teda budú eskalovať obe strany. Vieme, čo to znamená v obyčajnej slovenskej reči. Že tie opatrenia vedú k vojne.

A vedia to teda i objednávatelia správy.

Medzi nami, vie to každý, kto používa zdravý rozum!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Smiech cez slzy

RAND Corporation dnes, samozrejme, vie, ako strašne pôsobí jej správa vo svetle ukrajinskej vojny. Na svojej stránke sa sťažuje, že v týchto týždňoch ruské štátne médiá i jednotlivci, ktorí sympatizujú s Putinovým rozhodnutím o invázii na Ukrajinu, dezinterpretujú správu RAND Corporation. A odporúča nám, aby sme si prečítali správy RAND Corporation o ruskej propagande a tak podobne.

Tak predovšetkým, čerta starého dezinterpretujú. Len ju označujú za trpké vysvetlenie a ilustráciu toho, ako ku vojnovej katastrofe došlo. A okrem toho sa to netýka len tých, čo s inváziou na Ukrajinu sympatizujú. Týka sa to i tých, čo inváziu odsudzujú, ale pritom premýšľajú a vedia, ako k nej došlo. A sú rozhorčení cynizmom, ktorý vidia.

Kde je rozum? Kde je zodpovednosť?“

.