Novinárom z Denníka N sa naozaj krivdí, že to bol ich výmysel nazvať Karla Gotta „idiotom hudby“. Kde si vyhľadali „zombie“, to už som zabudla.
Český bulvárny Blesk ich poškodil, keď o nich tvrdil, že tento článok mali schválne nachystaný ako nekrológ, pretože presne tento článok vyšiel na Denníku N už v lete, ako reakcia na Gottove „konšpiračné reči“, ktoré poskytol médiám.
Nesúhlasil s nimi, s novodobými proletármi – liberálmi – totaliťákmi, tak ako ich reakcia na to prišiel článok, kde ho dehonestovali citátmi iných a to aj Kunderu, keď vytiahli a oprášili „idiota hudby“. Vtedy nemohli tušiť, kedy zomrie a čo ešte narozpráva!
Nezachovali sa k nemu ako hyeny, len ako to bežne robia voči všetkým, kto nezdieľajú ich názory. Jemu už ťažko mohli vytknúť, že je len konšpirátor alebo protieurópsky zahraničný agent, tak si pomohli tým, že sa schovali za Kunderu.
Keď Karel Gott nečakane zomrel, naporýchlo použili svoj asi posledný letný článok k nemu, kde by ho určite nechceli urážať, len objektívne zhodnotiť, ako vidia objektivitu oni.
Od ľudí, čo by si sami v živote vybrali tú ťažšiu cestu, by som takú objektivitu brala, ale nie od ľudí, ktorí sú dnes ukážkou tých ľahších a servilných ciest voči nastávajúcej moci. Oni prví by na mieste Karla Gotta nešli ťažšou cestou! Nielen že idú ľahšou cestou, ale ešte ako novinári pomáhajú prenasledovať tých, čo by si ťažšiu cestu chceli vybrať! Napomáhajú dnešnej cenzúre a dnešnému zastrašovaniu ľudí, aby si nedovoľovali vyjadrovať svoje názory a nedovolili nesúhlasiť s propagandou, ktorú pretláčajú.
V roce 1992 publikoval svoji zásadní knihu s názvem “Jak to vidí Gott” a tato kniha způsobila hotový poprask, ale až přesně o 10 roků později, když za tuto knihu v roce 2002 obdržel posměšnou a hanobící cenu obskurního spolku Sisyfos [2], protože Karel Gott prý šíří ezoterické, spiklenecké a konspirační teorie. Skupina těchto mameluků, která v životě nebyla přítomna v blízkosti výkonu moci a procesům řízení, tak udělila v roce 2002 mistrovi 3. místo v podobě Bronzového blud ného balvanu za šíření bludů v České republice. Vzhledem k tomu, že došlo k tomuto udělení pejorativního ocenění, tak to znamená, že byl vyslán signál, že Karel Gott začíná někomu opravdu mimořádně vadit. Sisyfos napsal toto:
bronzový Bludný balvan
Karel Gott
Jenže, to zdaleka nebylo všechno. Karel Gott odpálil informační bombu rok před svojí smrtí. Minulý rok v říjnu na Českém rozhlase 2 způsobil rozruch [3], když Martině Kociánové začal odhalovat souvislosti z pozadí roku 1968, že všechno bylo dopředu domluvené mezi velmocemi.
Vypočujte si s ním ten rozhovor, ktorý trvá 36 minút, nájdete ho na tejto stránke:
https://dvojka.rozhlas.cz/karel-gott-k-cene-zpevak-stoleti-kdo-o-sobe-muze-rict-7666018?fbclid=IwAR0ZURKQApuuLvDv3k6_92TTS4z5eW04yJAbePynHOvJwu2oMl3O4wlkytg#volume
Oliver Rehák (autor toho článku na Denníku N): „a vy ste citali aj clanok alebo aspon tento status? Chapete, ze slova “idiot hudby” a “zombie” som nestvoril ja, ale najznamejsi cesky spisovatel Kundera v knihe pred 30 rokmi resp. cesky architekt pred 20 rokmi v clanku pre Lidove noviny?“
Prečítajte si k tomu, čo bolo na iDnes v roku 2014:
„Na tomto místě je třeba vysvětlit hlavně mladším, že podobnost jmen známých osobností v perexu opravdu není náhodná, a že se jedná o narážku na jednu pasáž v románu Milana Kundery „Kniha smíchu a zapomnění.“ V něm byl totiž Kunderou uveden jako exemplární příklad „idiota hudby“ Karel Klos, když podle něj ho prezident Husák žádal, aby se vrátil zpět z emigrace. Pro připomenutí a jako autentický důkaz obálka knihy a část textu:
Kundera sice v době psaní Knihy smíchu jistě nevěděl, že nápad požádat Gotta o návrat nebyl Husákův, ale bylo to na příkaz Brežněva, který nařídil Husákovi, ať Gottovi jako nejoblíbenějšímu zpěvákovi socialistického tábora nechá pas a nijak ho neblokuje. Gott totiž zpíval na vyprodaných koncertech v různých republikách Sovětského svazu již od roku 1962, a jedné jeho desky se tam třeba prodalo přes 5 milionů. To prostě nebyl tuctový zpěvák, jakých jsou desítky. Kdyby to vše Milan Kundera tušil, zřejmě by se tak nevyjádřil. I když se sám v populární hudbě téměř vůbec neorientoval, tak měl určitě až moc do brý přehled o tom, čeho jsou schopné komunistické tajné služby.
Co by asi Karla Gotta čekalo, kdyby přeci jen zůstal na Západě? S největší pravděpodobností tragická autonehoda, klidně i v Německu, aby to bylo co nejméně nápadné /připomeňme podivné utonutí Deana Reeda v NDR/. Takže když přišla Husákova výzva aby se vrátil, teprve tehdy si tohle všechno Gott zřejmě uvědomil, že je pro Východní blok mnohem důležitější, než si kdy sám myslel, a že odmítnutí by mohlo znamenat hru o život, předem prohranou. Ale tohle všechno tak důkladný spisovatel jakým Milan Kundera bezesporu je, kupodivu úplně přešel.
Jenže právě Kundera sám vysvětluje, jak taková tvrzení přetrvávají možná až na věky. Ve své knize Umění románu uvádí o rozhovorech následující: 1) Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho a ne vás; 2) z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu hodí; 3) převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. Po příkladu amerického žurnalismu se ani neuráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenuto! Omyl: bude citováno! I ti nejpuntičkářštěj&scar on;í univerzitní badatelé nedělají už rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a tím, co za něho řekl někdo jiný.
Co taky mohl ale Gott tomu novináři vysvětlovat, když ten sám nepochopil, že když Kundera obvinil Gotta ze schopnosti jeho hudby napomáhat k naplnění komunistického kýče, tak mu jistě nedošlo, že potom úplně stejná Gottova hudba, jen s německými texty, zase logicky musela napomáhat k naplnění kapitalistického kýče v Německu, Rakousku a Švýcarsku. To dokládá i ukázka z recenze jeho aktuální německé biografie „Gott pak pokračuje, jak je šílené, což tehdy přirozeně netušil, že jeho start v Německu je spojen s těmito událostmi, když musel svým zevnějškem a písněmi působit na revoluční vůdce a komunardy jako „uhlazený, naivn&ia cute; mladík odvedle“, ale jak pokračuje, „tak země byla tehdy rozpolcena, a velká část obyvatel se identifikovala spíš se mnou, než s hipíky a salonními revolucionáři. Kteří se pak postupně stejně spořádaně zařadili do establishmentu.“
To bude možná pro hodně čtenářů největším objevem této knížky, že Karel Gott po celou kariéru přispíval k tomu, aby měli klid ke své práci nejen pracující v Československu a v Sovětském svazu a dalších lido demo, ale taky v západním Německu“. Celá recenze je TADY
Největším paradoxem je snad to, že Karel Gott se jako jeden z mála světových zpěváků věnuje i úpravám klasické hudby, když mu to výborně ladí i při společných vystoupeních s operními divami. Takže pokud by se chtěl náhodou Milan Kundera na starší kolena přeci jen aspoň trochu seznámit s populární hudbou, snad každý by mu musel doporučit, aby začal právě u Karla Gotta. Škoda jen, že nezačal už někdy před padesáti lety, třeba s Gottovou Malou písní od Petra Hapky – „Bach se mi přes rameno dívá, a z ulice zní džez…“
A jed na to, že Karel Gott by se určitě nijak nevytahoval tím, že díky svému úspěchu na festivalu MIDEM v Cannes v roce 1967 byl ve Francii slavnější dřív, než Milan Kundera.“
https://sestak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=417459
z komentárov k tomu:
„A tím, že Kundera vypíchl ze všech navrátivších se emigrantů právě Gotta s tím, že Husákovi nevadili lékaři, vědci a další odborníci co utekli, ale vadilo by mu kdyby emigroval Gott, tak tím se podle mě Kundera dopustil i nyní běžného faux pas, když se v diskusích k úmrtí známých osobností vždy najde někdo kdo poznamená, že když mu umřela babička či tak podobně, tak o tom média nepsala. Musím připomenout i únosy emigrantů zpět do Československa třeba v 50. letech, prostě Gott měl iks důvodů domnívat se, že by mu v zahraničí bezpečno moc nebylo. Na rozdíl od Kundery, který jako přeci jen spí&scaro n; autor pro úzkou skupinu intelektuálů než pro masové publikum, se opravdu ničeho obávat nemusel.“
„ještě k tomu bezpečí – to bych tak jednoznačně netvrdil, protože když po pár letech pobytu v NDR prohlédl Dean Reed, doposud tamní totalitní režim bezvýhradně podporující, tak následovala jeho smrt – DDR prostě nemohla dopustit aby jediný známý Američan, který chválil její režim, najednou změnil názor – a to stejné by klidně mohlo potkat Gotta taky“
„Zajimavy clanek, ale nemate pravdu v posledni vete, neuvedomujete si, jak moc je Kundera ve svete znamy. I 15 lety v Indii se mi pochlubil jeho jmenem, kdyz jsme se bavili o literature. Gotta na jinych kontinentech nikdo nezna, svym vystoupenim v Carnegie se mohl pochlubit doma, ale tady prijel, zazpival a uz si ho z domacich nikdo nepamatuje. Cesti zpevaci meli ve Statech a Kanade kliku, ze nekteri starousedlici, krajane byli sentimentalni“
„Tak to jsme si nerozuměli, když jsem třeba přijel v roce 1990 poprvý do Itálie, tak mě nejvíc šokovalo že v nádražním kiosku v Reggio Emilia měli asi 5 knížek od Kundery, ale myslel jsem to tak, že pro sovětský a náš režim by byla mnohem větší ztráta Gotta než Kundery, protože Gotta znala z televizních pořadů např. i každá dojička v celé RVHP, což se o Kunderovi opravdu říct nedá.“
Ak niekto tvrdí, že bojuje proti mafii a pritom podporuje oveľa väčšiu mafiu, aby sa dostala k moci, bojuje proti mafii?
Na svete máte toľko lokálnych mafií, že nie je problém podporovať akúkoľvek väčšiu mafiu pod označením, že bojujem proti mafii, čo naozaj môžem bojovať!
Áno, vy bojujete proti mafii, lebo veď za čo iné by ste sa schovali pri obhajobe väčšej?
Každý si to nejako ospravedlní, ale ťažšia cesta to nie je! Je to opak ťažšej cesty. Vy prví by ste mali Gotta chápať a vám pritom nehrozí, že vás pre neangažovanosť niekde utopia, len že tiež prídete o SVOJU KARIÉRU!
A vaša práca pritom nemá takú hodnotu ako Gottov spev!
A navyše pomáhate zastrašovať dnešných umelcov! To isté robili novinári aj predtým. Vôbec sa od nich nelíšite!
.